Tělocvičná jednota SOKOL Praha - Strašnice - založeno 18.10.1908

Tělocvičná jednota SOKOL Praha - Strašnice - založeno 18.10.1908

  • Banner 1
  • Banner 2
  • Banner 3
  • Banner 4
  • Banner 5
  • Banner 6
Úvodní strana / O nás / Články /

Vodní záchranář

VODNÍ ZÁCHRANÁŘ

Jednou v zimě jsme já a moje sestra Jana dostaly nabídku účastnit se víkendového školícího kurzu „Plavčík“ s našimi kamarády - dvojčaty Patrikem a Davidem. V pátek ráno, při cestě autem k bazénu, jsme se my čtyři vzájemně trumfovali svými plaveckými úspěchy: „Vloni jsme s Jáňou obě vyhrály medaile na plaveckých závodech.“ „A my už se zase dostali o deset metrů níž,“ chlubí se Patrik, který se s Davidem už několik let potápí. Všichni jsme byli přesvědčeni, že kurz absolvujeme levou zadní.
Jenže už při nástupu u bazénu jsme jen sklesle pozorovali vypracovaná těla plavců, mezi nimiž nechyběl ani mistr České republiky v motýlku. Se svým perfektně vyholeným tělem budil opravdu hrůzu.
Byli jsme rozděleni do pěti skupin. Čtyři z nich byly tvořeny studenty Fakulty tělovýchovy a sportu a pátá námi. Pro hlavního lektora jsme byli hned od začátku černými pasažéry na palubě a abychom nezapomněli na svůj neuniverzitní původ, nazýval nás posměšně komerční skupinkou.
A právě tento hlavní lektor, hrůzu budící muž, zavelel: Všichni do vody a na rozplavání si dejte patnáct bazénů!“ Nejdřív jsme si myslely, že žertuje a rozhodly se odměnit jeho vtípek náležitým potleskem, čímž bychom si spřátelily vlivnou osobu mezi instruktory. Bohužel to nebyl žert, jelikož než jsme se rozkoukaly, naši kolegové už byli na obrátce. Celou rozplavbu jsme hnaly jako o závod, abychom se nepasovaly do role outsiderů hned od začátku.
Po rozplavání následovalo rozdělení do výkonnostních řad: „Kdo má stovku pod minutu nula pět, plave na druhou stranu!“ Motýlkář se odtrhl a vyrazil. „Kdo pod minutu deset?“ Další tři borci se vrhli kupředu. „Kdo pod minutu patnáct?“ Ohlížím se, kdo to bude tentokrát a náhle si uvědomuji, že je vedle mne prázdné místo. Než jsme ji s kluky stačili zarazit, Jana vyplula. Lektor se nade mě naklonil a zeptal se: „Nespletlo se to děvče?“ Otázka zůstala nezodpovězena. Třicet párů očí sledovalo užovku, která stíhá mistra ČR v motýlku.
A tak zatímco se Jana prsila v první řadě, zbytek komerční skupiny zakotvil ve třetí. Teď se plavalo po řadách, kdy se na první řadu kladly nejvyšší nároky. Po šestém bazénu kdosi zaklepal Davidovi na rameno: „Davide, prosím tě, jdi do první místo mě, já už fakt nemůžu,“ vzdechlo stvoření, které vypadalo jako minutu před kolapsem a Jana se konečně navrátila z výšin tam, kam patřila.
Zbytek dne byl veden ve stejném duchu, a tak jsme cestou domů usnuli v autě všichni až na řidiče.
Sobotní cesta k bazénu probíhala podobně jako ta páteční, postrádala však viditelně notnou dávku energie a euforie. Ráno jsem dokonce přistihla sestru v koupelně, jak si ryje do paty pilníkem, aby nasimulovala bradavice a nemusela do vody. Škoda, že jí její plán nevyšel, jelikož se jí dopolední program stal málem osudným. Závodili jsme totiž po skupinách v zátěžovém štafetovém plavání. Disciplíny měly humorný ráz. Jak pro koho. Plavání v oblečení, s kanistrem nad hlavou, s gumovým panákem v podpaždí jsme zvládli v pohodě. Bez problému mohla proběhnout i disciplína poslední: poloha na břiše, prsové nohy, ruce za zády a v zubech puk. Kdybychom neměli v teamu Janu, která má od malinka problém s prsovými nohami a chronickou rýmou, měli jsme šanci na dobré umístění. Bublalo jí v nose, chropěla, stále si vyndávala puk z krku a opravdu nenápadně pádlovala rukama. Po obědě Jana dorazila do cíle, ale když chtěla radostně zvolat: „Hurá!“, kotouč jí vypadl z pusy a zmizel čtyři metry pod hladinou.
Janiny prsové nohy pro mě byly noční můrou. Ve dvojicích jsme totiž trénovali odtažení tonoucího ke břehu, kdy záchranář, který ležel na zádech a kopal prsové nohy, táhne za podpaždí druhého, také v poloze v leže. Když jsem byla záchranářem já, plynule jsem svého tonoucího, asi tušíte koho, dopravila do bezpečí. Jak se ale karty obrátily, ležela jsem bezmocně tažena na zádech bez jakékoli naděje, že budu zachráněna. Na stropě jsem sledovala stále jeden bod a když jsem zaznamenala první náznaky tonutí svého „zachránce“, začala jsem tajně kopat nohama a nadávat Janě, která si to nenechala líbit a hned po tom, co nás vytáhli na břeh si stěžovala na přílišnou živost své mrtvoly.
Role jsme si ale obrátily hned druhý den při závěrečných zkouškách, kdy mi zase ona, jako má figurantka, tlumeně radila, abych ji při resuscitaci uvolnila nosní dírky, a to až do chvíle, kdy se začala dusit a zkoušku mi zkazila.
Dalším úkolem bylo vytáhnout raněného na zvýšený okraj bazénu metodou zvanou výtah. Spočívá v tom, že záchranář stojí na břehu a drží raněného za zápěstí, přičemž je raněný čelem k hraně bazénu. Na konci manévru je raněný záchranářem přetočen a vytažen do sedu na břeh. Máte-li tvárného figuranta, je to vcelku jednoduché. Já ale asi tak tvárná nebyla. kdyby Jana vytahovala muže, pravděpodobně by se jí to povedlo. Já se však zasekla vždy ve fázi přetočení. Jana se přesto nevzdávala a urputně proces opakovala až do doby, než na ni zakřičel hlavní lektor: „Pusť ji, vždyť ji ohobluješ!“
Ač se to teď nezdá, kurz jsme nakonec všichni čtyři úspěšně absolvovali. Jsme tedy plnohodnotnými plavčíky. Děsíme se však blížícího se okamžiku, kdy si tuto licenci budeme muset obnovit.   

 

Pavla a Jana Kriglovy