Tělocvičná jednota SOKOL Praha - Strašnice - založeno 18.10.1908

Tělocvičná jednota SOKOL Praha - Strašnice - založeno 18.10.1908

  • Banner 1
  • Banner 2
  • Banner 3
  • Banner 4
  • Banner 5
  • Banner 6
Úvodní strana / Akce / Výjezdní setkání /

Deník Ohře 2010

Sobota 10.7.2010

Ráno v půl deváté jsme se s většinou natěšených vodáků sešli v tramvaji č. 26, cestou na hlavák. Tam už bylo možné rozpoznat první náznaky atmosféry, která nás bude provázet po celou vodu. U laviček před hlavním nádražím jsme se sešli s Štěrboholskou odnoží a skupina, která měla na vodu cestovat vlakem, byla kompletní. Celkem jedenáct vodáků. Zbylí dva, Míra s Librem , dorazí po vlastní ose.

V 10,04 jsme již seděli v rychlíku R756 který směřoval přes Plzeň do Chebu. Nasáčkovali jsme se do dvou kupé, otevřeli všechna možná i nemožná okna a vydali se na pekelně rozpálenou cestu, která měla trvat skoro čtyři hodiny.Uteklo nám to velmi rychle a ani jsme se nenadáli a byli jsme na chebském nádraží. Tam jsme přesedli do Regionovy OS 27210 a popojeli jen jednu stanici s označením Tršnice, to bylo naše cílové místo. Od nádraží do kempu to byl necelý kilometr. Kemp v Tršnici je velmi prostý, bez vody, se suchými WC. Cena kempu je 35,- za osobu. Na Ohři se v žádném kempu neplatí za stany, pouze za osoby. Pět minut po nás dorazili do kempu i naši kmeti. Prostě parádní načasování. Míra hned hlásil, že letos nic neponechal náhodě a koupil si spacáček a pořádný boty do vody. Když jsme postavili tábor, nastal čas na první seznámení s Ohří. 5eka mělká s chladnou a velmi čistou vodou. Po první koupeli následovala soutěž v házení žabyček a podobné hrátky. Původně byla v plánu na odpoledne návštěva přírodní rezervace s vulkány, ale po konzultaci s místními jsme se vydali do nedaleké pískovny, pro pořádné koupání v tomto rozpáleném dni. Libor nás přepravil autem nadvakrát a my jsme si mohli zaskákat a zaplavat jak kdo chtěl. Cestou zpět šlo pár jedinců pěšky a nezapomněli se stavit v místní hospůdce, kde se někdo osvěžil orosenou desítkou a někdo naplnil břicho prvním pořádným jídlem za celý den. Když jsme se sešli všichni zase v kempu, už tam na nás čekali lodě s vybavením. Patrik vyřídil potřebné papíry a my si mohli odnést své lodě, pádla, vesty a barely a připravit je na naši více jak stokilometrovou pouť po řece Ohři. Večer jsme vytáhli kytary a šli spát opravdu velmi pozdě.

Neděle 11.7.2010

V neděli ráno jsme vstávali kolem osmé hodiny. Posnídali jsme, zbořili tábor a v devět hodin jsme spouštěli lodě na řeku. První etapa vedla z Tršnice do Černého mlýna u Hlavna a měřila 25,5 km. Hned z kraje jsme si dali nejdelší etapu celé vody. Řeka byla klidná bez těžších pasáží, řekl bych až líná, což je na horním toku nezvyklé. Jinak byla Ohře překvapivě moc krásná. Připomínala nejhezčí úseky Vltavy a Lužnice a hlavně je to první řeka, na které jsme viděli kvést lekníny. Navíc už v Tršnici Nicky našla ve vodě několik škeblí slávek. Oběd byl naplánován v Kynšperku. Bohužel jsme nikdy nenašli žádnou vodáckou hospodu, proto jsme se museli vydat hlouběji do města. Problém byl v tom, že někdo musel hlídat lodě a tak jsme se rozdělili na dvě party. Jedna hlídala, druhá jedla, což značně prodloužilo dobu oběda. Navíc ten pohunek co si hrál na číšníka byl fakt brutální. Mírovi a Librovi donesl pivo až po polívce a to asi dvacet minut po objednání. Z oběda jsme vyrazili kolem třetí hodiny a Libor s Mírou hned nasadili k trháku. Po dvou hodinách jsme na ně narazili v jedné zatáčce, kde byli zaparkovaní na mělčině a míra se čachtal v hloubce se silným proudem. Zastavili jsme všichni a dali si koupel. Trošku driftového plavání nám udělalo dobře. Zprvu jsme se snažili zdolávat proud plaváním a potom si navlékli vesty a nechali se tím proudem unášet. Poté naše nejstarší posádka zase na nikoho nečekala a vydala se k úniku. Přemýšleli jsme, zda nechtějí, aby je někdo předjel, nebo že nám chtějí dokázat jak jsou zdatní vodáci. Míjeli jsme je až u kempu v Šabině, kde na nás něco mávali ze břehu a v ruce drželi vychlazené pivečko. Jelikož to do našeho kempu byli sotva dva kilometry, tak jsme ani nezastavili a pluli dál. Do Černého mlýna jsme dojeli v šest večer. Je to malý kemp u jezu opět bez vody, se suchým WC, ale zato s krytým posezením a vzrostlými stromy, které zajišťovali příjemný stín. Cena opět 35 korun za osobu.

Protože byla neděle a večer bylo velmi očekávané finále MS ve fotbalu mezi Španělskem a Nizozemím, tak se mužská část vypravila do nedaleké vesnice Hlavno, najít vhodnou hospodu s televizí. Byla tam jediná hospoda, ale měla televizi, slušně vypadala a hlavně měla ochotný personál. Kromě nás tam byli jen tři místní, takže jsme jim útratu výrazně zvedli. Možná i proto nás nechali dokoukat až do konce. Míra byl okouzlen servírkou, že na ní pěl téměř ódy. Cestou zpět jsme se vraceli lesíkem a plantáží bolševníků. Nejen že nikdo z nás tuhle rostlinu na vlastní oči ještě neviděl, ale její velikost a množství bylo zarážející. V lesíku začal Patrik vyprávět historku o oběšeném hajném během bojovky na jednom táboře a zbytek cesty se všichni báli a neustále hledali na větvích hajného.

Pondělí 12.7.2010

Ráno Patrik zavolal Jirkovi Halberštátovi, který s námi jezdí na tábory a bydlí v Těšovicích u Sokolova, že projedeme kolem a můžeme se někde setkat na obědě. Druhá etapa byla o poznání kratší. Měřila jen 18,7 km a vedla z Černého mlýna do Lokte. Takže jsme v klidu vyrazili s jediným cílem, dojet za Sokolov do jedné hodiny, což byl čas střetnutí s Jirkou. Když jsme projížděli Sokolovem, tak jsme míjeli dva huberťáky, kteří skákali z lávky do řeky. Když nás zahlédli, snažili se skákat blízko lodí, aby nás co nejvíce pocákali. Když se jeden ze skokanů snažil ocáknout Mikiho a nepovedlo se mu to, tak Miki odpověděl: „Jdi radši do kina,………jestli tady vůbec nějaký máte.“ Což se stalo hláškou dne. Na místo určení jsme dorazili s pětiminutovou rezervou. Jirka přijel chvilku po nás a setkání starých táborníků začalo. Jirka nám poradil, kde si můžeme dát do nosu. Obědvali jsme na statku Bernard, kde opravdu skvěle vařili. Především vepřové na hříbkách s knedlíkem bylo luxusní. Po obědě jsme se s Jirkou rozloučili a vyrazili na zbytek plavby do Lokte. Řeka se pořád líně táhla a tak jsme občas soulodili, nebo se v tom vedru koupali. Hned za Sokolovem jsme obdivovali stavbu nového klenutého mostu pro silnici R6 a za ním byl přes řeku spadlý vzrostlý strom. Jeho překonání bylo možné jen tzv. na šukačku. Ne každý předváděl dostatečně razantní styl s nutnou výdrží. Asi po kilometru si Vláďa s Mikim chtěli dát taneček na zádích svých kánoí a skončilo to cvaknutím Mikiho lodě. První pořádné cvaknutí na řece. To už jsme se blížili k Lokti. Cestou do kempu jsme obeplouvali hrad v lokti, což byla hezká podívaná. Kemp se nacházel asi kilometr za hradem a byl velmi slušně vybavený. Pitná i užitková voda, splachovací WC a dokonce sprchy. Cena 60 korun za osobu. Díky rezervaci, která byla nutná, jsme měli vyhrazené místu u ohniště. Postavili jsme stany a chlapy šli pro dřevo na oheň. V kempu sice prodávali pytel dřeva za 50 korun, ale my chtěli dost dřeva, tak jsme vyrazili. Museli jsme ujít víc než půl kilometru, než jsme začali narážet na nějaké klacíky. Nakonec díky Zálešákovi Mírovi jsme do kempu táhli několik soušek smrků. Bylo dobré sledovat ty závistivé pohledy ostatních vodáků. Původní plán počítal z odpolední návštěvou hradu, ale jelikož jsme se trochu více zdrželi na obědě a chtěli jsme mít oheň s kytarami, tak jsme prohlídku Kosti odsunuli na ráno. Ještě, že se tak stalo, protože nás nečekaně přijeli pozdravit Jirka s Květinou. Zdrželi se jen chvilinku, nicméně to bylo velmi příjemné střetnout zde známé tváře. Poté již následoval ohýnek s hudebním doprovodem. K naší skupině zpěváků se jako obvykle přidali i někteří další vodáci, co mají rádi zpěv a tak jsme pěli a pěli, až bylo hluboko po půlnoci. Než jsme ulehli, schylovalo se k první bouřce, jinak tropických dnech s oblohou bez mráčku. Zprvu jsme slyšeli jen hřmění, potom jsme v dálce viděli i blesky. To byl čas, kdy Patrik skoro přenesl spinkajícího Mikiho do jeho voliérky. Ještě že tak udělal, protože asi minutu na to se spustil ohlušující slejvák.

Úterý 13.7.2010

Naše třetí etapa, která nás čekala, Loket – Karlovy Vary, byla dlouhá jen 14 km a byla to naše nejkratší etapa. Byla sice nejkratší, ale jedna z nejhezčích. Během jednoho koupání tratila Anča Mikimu brýle, a když je chtěla hledat pohmatem nohou po dně přes metr hluboké řeky, tak jsme se jí všichni smáli. Jeké bylo naše překvapení, když je po třech minutách vylovila. Přestávku na svačinu či oběd jsme si udělali ve vodácké hospodě „Lesní“ u Svatošských skal. Posezení parádní, s krásným výhleden na řeku, lanový most a skály, které zrovna zdolávali dva horolezci. Majitel navíc ukázal Mikimu s Jarinem, k čemu zde sloučí malý bazének s vodotryskem. Vodotrysk zdvihal do výšky nafukovací balón, z čehož byli výše dva jmenovaní zcela v tranzu. Po obědě jsme se vydali na zbylý úsek plavby do KV. Mirek s Librem a Verča s Láďou jeli napřed, protože v KV končili a chtěli včas vrátit lodě. Miki začal mít na Anču řeči ve stylu, že to je háček na nic a tak Anča přesedlala k Jelínkovi na Patrikovu loď. Od té chvíle jsme Mikiho občas zahlédli někde vzadu a slyšeli neustálý příval nadávek. Cestou nás čekal asi nejhorší jez na Ohři, který si vyžádal již 24 obětí, a to jez Tuhnice. Už před jezem bylo znát, že to není obyčejný jez. Spousta cedulí s varováním a navíc toho času jez prochází rekonstrukcí, která by v budoucnu měl zabráni tolika zmařeným životům a proto se trasa přenášení lodí výrazně prodloužila. Protože to byla dálka a lodě byly opravdu těžké, tak nosili jen chlapy. Během přenášení si Jára s Mikim neustále předávali své D.N.A., až se museli oba řádně vykoupat. Po zdolání jezu Jel Miki opět sám, ale už viditelně zeslabený nenadával, až přišel bod zlomu a odprosil Anču, jen ať se k němu vrátí na loď. Anča nedělala drahoty a šla vysvobodit svého zadáka od té dřiny. Jen co sedla do lodi, Miki zařval, „a dělej, pádluj!“ se stejným důrazem jako naštvané prasátko. V klidu jsme dorazili do KV, do místního kempu. To jsme ještě netušili, co nás čeká a nemine. Správcová kempu ihned dostala přezdívku paní Motzová, protože šílenější babu na Ohři nenajdete. Prostor pro stanování je menší než naše tělocvična a omezení a zákazů je tam víc, než na ponorkové základně. Už jenom to, že do vodáckého kempu nesmí přijít vodák mokrý, zní neuvěřitelně. Takže jsme co nejrychleji postavili tábor, rozloučili se s Liborem, Mírou, Verčou, Láďou a kytarami a vyrazili do lázeňského města. Kemp byl hned vedle centra navíc v sousedství supermarketu, což byly jeho jediné dvě výhody. Cena kempu byla 65 korun na osobu, což z něj dělá nejdražší kemp na Ohři. Navíc musíte při zápisu předložit dvě občanky a za každou zaplatíte 30 korun na den, což byla další úsměvná věc. Ve městě jsme byli paf z místních EMO, SCENE a dalších fešand a také ulízaných elegánů na styl DISCANT. Omladina si na protest sedla doprostřed hlavní třídy pěší zóny na zem a začali ze sebe dělat oblíbené vidláky. Nepřekonatelní v tom byli Miki s Bětkou. A protože nám všem vyhládlo, tak jsme se přesunuli ke zlatým obloukům, abychom mohli vidláky dělat „v tak trochu jiné restauraci.“ Miki se chtěl fotit s obsluhou, Bety dělala, že je u Mekáče poprvé a ostatní se dobře bavili. Poté jsme zašli naproti do Billy a nakoupili tam vše potřebné pro náš večerní parkový piknik, protože do kempu se nám opravdu nechtělo. Našli jsme jedno vhodné místo nedaleko kempu u vody, kde jsme si rozložili sezení a ležení a začli hrát „Bang“ a také jednu nepublikovatelnou karetní hru. Za tmy jsme se vrátili do kempu a šli se ještě vykoupat do řeky. Poté už šli všichni spát s vidinou dne volna, který nás čekal.

Středa 14.7.2010

Vstali jsme až kolem desáté hodiny, kdy se kempík vylidňoval a my jsme byli jediní, kdo zůstával. Šli jsme si pohlídat lodě, aby nám s nimi nikdo neujel a Patrik se dal do řeči s vodákama z Opavy, kteří tu byli. Když všichni odplili a my zůstali v kempu sami, tak jsme si dali konečně stany k sobě a využívali každičkého stinného místa k odpočinku a relaxaci. Buď jsme spali, nebo hráli karty, nebo se koupali v řece. Spíš to bylo skákání než koupání. Dva vždycky vyhazovali třetího, a buď to byli jen skoky do výšky, nebo dokonce i salta vzad. Další skvělá zábava byla řvaní do vody a hádání, co to bylo za slovo. Po páté hodině jsme se vydali prohlédnout si lázeňskou část Karlových Varů. Sice bylo pořád nesnesitelné vedro, ale blížila se noc a tím pádem i chládek. Ve Varech jsme si koupili jeden hrníček na ochutnávání pramenů a především děvčata, která mají pořád chuť něco ochutnávat, se jala koštování pramenů. Kluci, protože věděli jak hnusně to chutná, se do toho nehrnuli, ba se tomu i bránili. Když i druhé pohlaví zjistilo, jak jsou všechny prameny hnusné, vydali jsme se ke vřídlu. Vřídlo bylo ukryto v budově a tryskalo do výše sedmi metrů. Horký vzduch unikal otvorem ve střeše. V hale s vřídlem byla znát výrazně vyšší teplota. Samotné vřídlo mělo něco okolo 70 stupňů. Miki žertoval, že takhle to bude vypadat u něj doma, až uvolní svůj určitý druh energie. A také udělali z Bety pár povedených fotek. Po kolonádě jsme zamířili ke Grandhotelu Pupp. Budova hezká, menu za 3500 korun, takže jsme se ani nesnažili dostat dovnitř, abychom si hotel prohlédli. Cestou do kempu jsme povečeřeli. Někdo Mc, někdo pizzu, někdo čínu, prostě kdo měl na co chuť. Nakonec jsme koupili nějaké pití a šli do kempu. Tam jsme dali noční koupání a jednu nepublikovatelnou karetní hru. Během této hry například běhala Anča po kempu s koštětem mezi nohama a křičela, „já jsem stará čarodějnice. Mám velkou moc a mám ji moc velkou.“ Což byla dobrá narážka na místní paní správcovou. Většina šla spát opravdu pozdě a to i přes varování, že nás čeká druhá nejdelší etapa skoro 25 km dlouhá.

Čtvrtek 15.7.2010

Vstávali jsme v osm hodin. Bety byla tak moc hodná, že nám zašla pro snídani. Docela rychle jsme zbořili tábor a v devět hodin jsme měli lodě na vodě, abychom se nepotkali s místní čarodějnicí, co má velkou moc a má……. Bohužel se nezdařilo a hned vyzvídala, kam že to jedeme. Samozřejmě všechno špatně a začala nám nutit jiný kemp. Asi tam má bráchu.

Tahle etapa byla v mnohém jiná. Poprvé nebylo vedro a občas nám i sprchlo a řeka byla o poznání svižnější, plná peřejí a rychle tekoucí vody. 13 km, po kterých jsme měli obědvat, jsme zvládli v bleskovém tempu. Vodácká hospoda „U Dvořáků“ nám nabídla skvělou terasu s výhledem na řeku a lodě a obstojnou kuchyni. Zajímavá byla kombinace sladkých knedlíků a šopáku. Miki si ztěžoval na pálení žáhy a tak si sehnal jedlou sodu. Nicky mu s ní pomohla a nasypala mu do skleničky tolik sody, že by s tím mohl drhnout nádobí. Samozřejmě se mu po tom udělalo zle. Po obědě jsme měli v plánu zastavit se v Kyselce a prohlédnout si staré původní lázeňské domy, ale hlavně historickou stáčírnu Mattoni. Když jsme ale dorazili k těm ruinám, tak se nikomu nechtělo přirazit ke břehu. Byl to smutný pohled. Odpolední část jsme jeli svižně, z části díky rychle tekoucí vodě a častým peřejím a také, aby Vláďa s Bety stihli ve Vojkovicích vlak. V průvodci byla důrazná zmínka o dlouhé a nebezpečné peřeji, tak jsme se na ni všichni připravili a zároveň i těšili. Jaké potom bylo naše zklamání, když jsme údajný 300 metrů dlouhý úsek projeli skoro bez povšimnutí. Možná to bylo díky nižšímu stavu vody v řece. Nicméně za jednou peřejí se cvakli holky, Nikola s Bětkou a odnesli to jedny brýle. Během této plavby jsme překonávali další z jezů smrťáků. Takzvanou „antivodáckou“ stavbu, jez Radošov. Letos v lednu si vzal další dva životy. A proto jsme s respektem přirazili k označenému místu, pro přenášení lodí a začali přenášet naše lodě. K našemu překvapení posádka jedné lodě, která plula za námi, se rozhodla tento jez zdolat. Vyndali na břeh veškeré věci, sedli do lodě a připravili se na proplutí. Patrik na ně volal, že na břehu nestojí moc lidí, kteří by za nima skočili. Ale jim to bylo jedno. Kanoi sjela po tělese jezu, zabodla se špičkou do vody, nabrala hodně vody, a převrátila se. Vodáci měli dvojité štěstí. Zaprvé že bylo málo vody, a díky tomu se cvakli až za vývařištěm. Nicméně jsme alespoň viděli adepty na další křížek u jezu a text „vzpomínáme“.

 Do Vojkovic jsme dorazili po druhé hodině a Vláďa s Bety měli dost času vrátit loď, převléknout se a vydat se na nádraží, které sousedilo s kempem. Rozloučili jsme se s nimi a nakonec i zamávali projíždějícímu vlaku. Ve Vojkovicích byl klasický kemp se záchody i sprchou, akorát jsme měli pocit, že ho provozuje houmlesák. Mužská část provedla očistnou koupel jako vždy v řece, jejíž voda byla stále překvapivě osvěžující a velmi čistá. Mikiho žaludeční trápení se ještě zhoršilo, až to vyústilo úprkem do vysoké trávy. Stihl to, po loňské vodě to byl už šavlový mistr. Tím to bohužel neskončilo. Asi po čtvrté návštěvě vysoké trávy si šel konečně hajnout a spal až do rána. Zbylá šestice si sedla k občerstvení na lavičky u stolů a zahrála si „Bang“. Dohodli jsme se, že ráno vstaneme v sedm a vyjedeme nejpozději v osm, ať stihneme v Klášterci dřívější spoj. Když jsme na karty už neviděli, tak jsme to zabalili a šli ke stanům. Tam jsme ještě chvilku klábosili a za svitu měsíce a hvězd šli spát.

Pátek 16.7.2010

Vstali jsme díky nařízeným budíkům na mobilech v 7,05, udělali snídani a sbalili tábor. Kolem osmé hodiny jsme jako první z celého kempu spouštěli lodě na řeku. Protože byla Nicky unavena z noci, kterou prožila podobně jako Miki večer, tak jsme pozměnili posádky lodí. Miki, který byl již v pohodě jel s Běkou a Nicky s Ančou. Ostatní si rozebrali barely, aby holky měli co nejlehčí loď. Naopak z Patrikovy loďky se stával ledoborec, díky dvěma novým barelům. Už když vyjížděla loď Mikiho a Bětky, kteří o sobě říkají, že jsou manželé, tak jsme všichni žertovali, že už jenom schází, aby se společně udělali. Netrvalo dlouho a v jedné peřejce se tak opravdu stalo. „manželé“ se cvakli.

Cesta byla opět velmi rychlá. Na oběd jsme si vybrali penzion „Betty“ u obce Okounov. Stál rovnou u řeky a dokonce to bylo výběrní místo naší půjčovny lodí. Dorazili jsme tam v 11 hodin, přesně když otvírali. Vařili docela dobře a obsluha byla docela sdílná, takže jsme se dozvěděli, co nás čeká. Na dohled od penzionu byl složitý jez, který se musel 500 metrů přenášet. Naštěstí jsme zvolili méně náročnou variantu, a to koníčkování podél kozy na rybí přechod. Od tohoto okamžiku se Ohře změnila v řeku s velkými kameny nad hladinou i pod ní a velmi nízkou hladinou vody. Neustále jsme museli měnit směr plavby, v závislosti na viditelných, nebo skrytých překážkách. Do Klášterce jsme dorazili ve 14,10. Vrátili jsme lodě, naposledy se vykoupali v řece, převlékli se, dali si pivo, limo a vyrazili s plnou polní na nádraží asi v 55 stupních na slunci. Kempař nás poslal zkratkou. „Je to sice horší cesta, ale za to dál.“ Šli jsme podél plotu kempu, jak nám radil, ale potom nás to nenavedlo k trati, jak říkal, nýbrž k uzavřenému airsoftovému hřišti. Po asi desetiminutovém bloudění jsme narazili na lesní cestu podél řeky, která nás zavedla stinnou chladnou cestou až k mostu. Ten byl asi 40 metrů vysoký a cesta k němu vedla po srázu s úhlem sklonu 66 stupňů. Drápali jsme se nahoru po čtyřech traverzovým způsobem a slabším, nebo zraněným jedincům, Jára s Nicky hodili dolu úvaz. Od trati k nádraží jsme museli projít zahrádkářskou kolonií a začínalo reálně hrozit, že ten vlak nestihneme. Díky místním jsme upalovali k nádraží nejkratší cestou, seč nám možnosti dovolovali. Bety začínala být nepříjemná, hlavně na Patrika, protože hrozilo, že nestihne svůj hudební festival. Nakonec jsme na nádraží dorazili tři minuty před příjezdem vlaku. Byl to rychlík Svatava z Chebu do Prahy přes Ústí nad Labem. Ve vlaku jsme našli volné kupé, otevřeli všechna okna. Někdo spal, někdo zevloval, Jára dopíjel zelenou, Nicky na něj sexuálně dorážela, ale bez výsledku. Bety cestou zjišťovala, kdo z kamarádek ji přijde večer naproti k vlaku, aby do stanového městečka vůbec trefila. Ochota kamarádek ji utvrdila v tom, že pojede domů, v klidu se vyspí a na fesťák pojede až ráno.

V půl osmé jsme dorazili na hlavák. Nicky s Járou pádili na další vlak, co jel k Nicky na chatu, a my ostatní jsme zamířili k tramvaji č. 26 směr Strašnická. V tramvaji chtěli Miki s Bety zase dělat vidláky, ale shodli se, že jim to v Praze moc nejde, že ve Varech a především u Meka to bylo lepší a stylovější. Na Strašnické jsme šli vodu zakončit do stanu. Někdo pivkem, někdo kofolou. A tím bylo ukončeno naše třetí „Výjezdní soustředění Sokola Strašnice se zaměřením na sjíždění řeky Ohře a výletů do jejího okolí.“

PS:

Patrik ještě tu noc jel do Opavy za rodinou vlakem „Excelsior“ směr Košice v 0:24 z hlaváku a v kupé s ním do Opavy jeli vodáci, se kterýma jsme se potkali v kempu ve Varech u čarodějnice. Za jejich lodě zapadla Bětčina podprsenka, kterou tam hodila Anča.

 

Ohři jsme spluli za sedm dní z Tršnic do Klášterce n./Ohří, celkem 100,2 km