Tělocvičná jednota SOKOL Praha - Strašnice - založeno 18.10.1908

Tělocvičná jednota SOKOL Praha - Strašnice - založeno 18.10.1908

  • Banner 1
  • Banner 2
  • Banner 3
  • Banner 4
  • Banner 5
  • Banner 6
Úvodní strana / Akce / Výjezdní setkání /

Deník Sázava 2011

V sobotu 9.července 2011 brzy ráno, alespoň po propařený noci pro většinu, jsme se tradičně sešli u laviček před halou Hlavního nádraží. Všichni jsme měli lentilkové trička s označením řeky, kterou jedeme a s našima přezdívkama. Takže jsme byli k nepřehlédnutí. Jízdenka do HB s bandou 14 vodáků nás vyšla každého na kilo. Zabrali jsme super kupé pro 14 lidí a pár trhačů ještě pro jistotu jedno klasický kupé. Vlak jel dvě hodiny a na to, jaký materiál jsme vezli se nic zvláštního nedělo. Z nádraží v Brodě jsme zamířili směr řeka. Jak se později ukázalo, tak spíš stoka. Načasování bylo parádní. Již po pěti minutách pochodu mi volali z půjčovny Dronte, že jsou již v Brodě. Dali jsme si sraz u mostu, převzali lodě, naložili a přejeli na protější břeh do hospůdky, kde jsme během čekání na naše dva veterány dali obídek a pár piveček. Veteráni zaparkovali auto v místech našeho prvního kempu a dojeli do Brodu vlakem. Protože jsme již byli kompletní , osm lodí a 16 vodáků, zvolali jsme Brodu "Ahoj" a vypluli jsme. Bylo nám divné, proč na nás všichni koukají, jako by tu vodáky už sto let neviděli a taky tu ani nikdo jiný vodu nejel.

První etapa z Brodu do Okrouhlic měřila necelých 10 km. Byla to naše nejhorší etapa. Nejen, že řeka byla spíše smrdutá stoka, krajina nijak úžasná, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Dle vodáckého průvodce jsme etapu zakončili na nouzovém tábořišti, kam jsme se museli prosekat přes pětimetrový pás vysokých kopřiv. Jakmile jsme rozbalili tábor, šli jsme do hospody v obci. Hospoda hezká, útulná, ale s příšernou obsluhou. Jediná ženská, která čepovala pivo, jako když plníte kýbl vodou, nám neustále připomínala, kolik toho má a že neví kam skočit. Kromě nás tam byli už jen dva štamgasti na baru. Dokonce jsme tam málem nesměli hrát na kytary, což bylo hodně hlavně pro Mirdu, který to nakonec způsobem sobě vlastním vyřešil. V jedenáct večer jsme byli vyhnáni a tak jsme šli spát.

Druhá etapa byla naplánovaná do Ledče s délkou přes 23 km. Na tuto etapu jsem se hodně těšil, protože nás čekaly Stvořidla. Ještě před peřejema jsme se posilnili v příjemné restauraci na náměstí Světlé nad Sázavou. Pak už nás čekali Stvořidla. Vody sice nebylo zrovna moc, ale rychlý kamenitý úsek jsme všichni bezpečně zdolali. Kdyby bylo více vody, byla by to asi ještě větší paráda. Na konci peřejí byl kemp, kde jsme přirazili ke břehu, že si dáme pivko a kofolu. U okénka jsme nadhodili nevinou otázku, jak vypadá kemp v Ledči a odpověď nás zarazila. Žádný kemp v Ledči není. Pokoušeli jsme se dovolat na všechna uvedená čísla v oficiálním vodáckém průvodci, ale marně. Proto jsme se rozhodli, že etapu zkrátíme a zůstaneme v kempu Stvořidla. Nakonec to byla dobrá volba, kemp s plným vybavením, příjemným bufíkem. Večer jsme Mikimu dávali pupendo, že byl ještě tři dny jako beruška.

Třetí etapa směřovala do Horky u Zruče nad Sázavou a měřila přes 26 km. Obídek jsme si dali U Korfbalistky, hospůdce u řeky, kde jsme v pohodě přirazili, přivázali lodě a zabrali stoly deset metrů od vody. Zprvu nás obsluhoval jeden číšník, druhého asi zavolali narychlo, protože nám začal jídlo nosit ještě v cyklistickém dresu. V Horce byl pohodový kemp nad jezem. Jakmile jsme rozbalili tábor, a rozloučili se na jeden den s veteránama, kteří měli pracovní povinnosti, vydali jsme se hromadně do tří km vzdálené Zruče, prohlédnout si zámek a zakončit to v nějaké hospůdce. Zámek byl nádherný, čerstvě opravený i s okolím. S hospodou, kde by vařili to bylo už horší. Chvíli jsme nechali holky vyblbnout na dětském megahřišti a dali si pivko v nedaleké pivnice, ale pořád nám kručelo v žaludku. Já s Davem, Verčou a Láďou jsme se vydali nazpět, k jediné hospodě, kterou jsme cestou zahlédli. Byla to hospůdka na ostrově. Přišli jsme tam v půl desáté a evidentně byl kuchař už na odchodu. Když jsme si začali objednávat, tak rozsvítili kuchyň a oba i s číšníkem měli najednou dobrou náladu. Po nás tam postupně dorazili všichni a tak najednou bylo zcela jedno, že měli v deset zavíračku. Prostě pořádná hospoda. Dokud se objednávalo, jela. Za tmy jsme se vraceli lesem a polem do kempu a tak byl ten správný čas na strašidelné historky.

Čtvrtá etapa vedla do Kácova a měřila něco málo přes 20 km. Měli jsme v plánu se najíst v Posadovském mlýně, ale náš vodácký průvodce nás již podruhé pěkně vypekl. Během této etapy jsme nenarazili na žádnou hospůdku, a tak jakmile jsme dorazili do Kácova, tak jsme ani nepřekonávali jez, který mimochodem postavili obráceně, takže nesvádí vodu do středu, ale do krajů a střed jezu je suchý, ale hned jsme vlezli do Pivovarské hospody. Jak se později ukázalo, nejlepší hospoda na celé Sázavě. Jen drobná vsuvka – pivo 12° za 14,- korun. Najedli jsme se měrou vrchovatou a někteří, jako třeba Bourák do sebe hodili i šest kousků, tak si umíte představit, jak potom vypadala jejich cesta do kempu. Kemp jsme měli na protějším břehu a oba břehy navíc spojoval brod. Postavili jsme tábor a šli jsme čekat na Libra s Mírou do oblíbené Pivovarské hospůdky. Dorazil i Tomík s Niki a později i naši veteráni. Strávili jsme tam celý večer. Někdo si dával pivko, někdo vínko, a já ….. medvídky. Musel jsem to paní naučit, protože je ještě nikdy nedělala. V této hospůdce stáli jen 160,-, což normálně si ho pod 260,- nedáte. Dal jsem tři a toho posledního skoro na ex. Myslím, že kdo mě viděl, jak se „kotvím“ v sedě za stolem, o nohu deštníku, nikdy nezapomene. Musel jsem poprosit Dava, aby se o brášku postaral a dovedl ho do kempu. Šel jsem jako pejsek na vodítku. Cestou do kempu jsme míjeli dřevník s polínkama a tak každý vzal jedno, do doby, než Jára zařval na celou obec „Co kradete to dřevo“. V tu chvíli se v okně objevila ženská a vyhrožovala, že na nás pošle starýho. V kempu jsme si udělali oheň z koupených polínek od správce kempu a jali jsme se hrát na kytaru. Teda Libor, já se mu to snažil kazit. Bylo zvláštní, že i když jsem byl na prak, tak jsem to zas až tak nekazil. Navíc si vedle mě stoupla slečna v minišatičkách, co si u nás chtěla opéct buřtíka, a tak trochu jsme se seznámili, asi tak během pěti vteřin a pak zase odešla. Bohužel, nebo bohudík, podrobnosti se zde popsat nedají. Ráno jsem ji měl jako z praku a i když jsem zahazoval banán daleko, tak se mě nechtěla pustit. Navíc ke mně přišel Libor s vážnou tváří a řekl, „Pojď ven, musíme s tebou něco probrat.“ Hlava mě bolela a hlavně jsem nechtěl nic řešit. Ale musel jsem. „Míru kousla zmije.“ Pokračoval Libor. Míra vedle něj stál s bosýma nohama a říkal jak mu v tom cuká. Prý ho kousla večer. No měl to ale štěstí, že vedle Libra ráno neležel gumovej Míra. Odjeli tedy do Prahy do nemocnice a spolu s nimi se s námi rozloučili i Verča s Láďou a my jsme si neplánovaně rozdělili jejich loď. Já s kocovinou jsem jel na singla.

Pátá etapa vedla z Kácova do Ratají a měřila něco málo přes 20 km. Oběd jsme si dali v Českém Šternberku. Před ním jsme na řece pozorovali rodinku nutrií. Kemp v Ratajích byl pohádkový. Jednoduchá louka, na kopečku jednoduché toalety a ještě výše stánek se zastřešenou terasou. Kemp byl vedle železnice, která překonávala řeku po klasickém železném mostě a potom se nořila do tunelu. Vidět v noci motoráček vyjíždějící z tunelu na most a zastavující 100 metrů od nás na zastávce bylo jako koukat z blízka na model železnice. V tomto kempu jsme si s Liborem pořádně zahráli na kytary, i když to ze začátku vůbec nevypadalo. Nakonec se hrálo do dvou ráno a zpívali s náma úplně všichni obyvatelé kempu. A druhý den nás ještě na vodě uznale zdravili.

Čekala nás velmi krátká etapa z Ratají do Sázavy, což je asi 14 km a tak jsme ráno nikam nepospíchali.  Pluli jsme okolo Samopší, kde zavzpomínali na svá mladá léta naši veteráni, Mirda s Librem. V místním rekreačním areálu zažili spousty nezapomenutelných příhod na výjezdních školeních. Během plavby jsme projeli všechny jezy bez větších komplikací. V Sázavě na nás už čekala Zuzka se špuntíkama. Tak jsme Šimonka s Lukáškem svezli alespoň na posledním jezu. Kemp v Sázavě na ostrově byl luxusní. Sice o něco dražší, než bylo na této řece obvyklé, ale servis za to stál. Parádní sprchy, luxusní místa pro stany s připraveným ohništěm, dřevo vám dovezou až k ohništi a je ho tolik, že byste mohli udělat fatru. Navíc byla v kempu obrovská nafukovací trampolína na které při našem příjezdu skotačila místní pubertální mládež. Večer jim naši sokolíci ukázali, co všechno se na tom dá skákat.

Sedmá etapa v původním plánu měla měřit něco málo přes dvacet kilometrů, ale k tomu později. Během této etapy jsme měli domluvený sraz s Karlem Benešem v kempu U Kormorána, kde jsme měli obědvat. Stačilo jen splout 17 Km. Když jsem většině naznačoval, že bychom měli držet tempo a nesoulodit, byl jsem za škodiče. Do Zlenic, kde se nacházel hotel Kormorán, jsme dorazili kolem třetí a Karel již na nás čekal. Převezli jsme ho i s jeho kamarádem na druhý břeh, naobědvali se, pokecali a odpočinuli. Zuzku jsme vyslali autem, ať zjistí, který z kempů (v průvodci byly kilometr od sebe) je lepší a dá nám vědět. Lukáška s Šimonkem jsme vzali s sebou. Když mi Zuzka během plavby zavolala, že ani jeden kemp v Poříčí není v provozu, tak jsem tušil, že to pro mnohé bude nepřekousnutelný moment. Nakonec díky Mikiho odvaze a sebejistotě jsme dali hlasovat, zda máme na to dojet dalších 15 Km do Týnce a drtivá většina hlasovala, pro. Děti jsme dali Zuzce a vyrazili jsme na tříhodinovou stíhací jízdu, kdy úplně všichni pádlovali. Do Týnce jsme dorazili v osm hodin večer a ujeto 36 Km. V kempu jsme se nestačili divit, protože byl totálně narvaný víkendovými vodáky, kteří si druhý den ráno půjčí loď a sjedou si poslední úsek do Pikovic. Naše omladina jako každý večer pařila, ale někteří si brutálně provětrali peněženky, zato taková Bety, ta ty drinky dostávala zadarmo.

Poslední etapy byla zcela odlišná od těch, které jsme na Sázavě do této doby zažívali. Z řeky na které jsme se plavili skoro sami, jsme se dostali na dálnici D1. Před náma tři sta lodí, za náma tři sta lodí. Výkenďáci nerespektovali většinu vodáckých pravidel, a tak předjížděli na jezech (alespoň že se tam cvakli), cvakali se na klidných úsecích, vjížděli si navzájem do trasy plutí, rafty jezdili zásadně vedle sebe, aby je nikdo nemohl předjet. Prostě paráda. Musím pochválit všechny posádky, že tento úsek s přehledem bez jediného zaváhání sjely. Polovinu plavby jsme na palubě měli i kluky, ale když Lukášek v peřejích brutálně vytuhl, dali jsme ho po obědě mamince do auta. V druhé polovině jsme nečekaně narazili na Kubu a Honzu Slepičkovi, kteří hráli u břehu badmintonový turnaj. Setkání to bylo neplánované, o to víc potěšující. Poté jsme dali poslední koupání a Míra po ujetých 159 Km na Sázavě se poprvé svlékl do plavek, že ten poslední kilometr dá jako běžný vodák. Libor to jen komentoval slovy „Mirdo, neriskuješ?“. V Pikovicích jsme vrátili lodě i s vybavením slečně z půjčovny Dronte a vydali se na vlakovou zastávku. Vzali jsme sebou i kluky. Na zastávce nás mile přivítali zaměstnanci Českých drah, kteří nám poradili a vyřídili lístky na vlak. Cesta vlakem byla velmi krátká, přeci jen Pikovice leží skoro na kraji Prahy. Naše letošní „Výjezdní setkání se zaměřením na sjíždění řeky Sázavy a poznávání jejího okolí“ jsme tradičně zakončili ve Stanu, kde omladina, nejenže postavila stan, ale i uvařila v ešusu polévku, o kterou byl obrovský zájem mezi dětmi. A samozřejmě i o exkurze do Terčinýho stanu.

 

Sázavu jsme spluli za osm dní z Havlíčkova Brodu do Pikovic, celkem 159,8 km