Tělocvičná jednota SOKOL Praha - Strašnice - založeno 18.10.1908

Tělocvičná jednota SOKOL Praha - Strašnice - založeno 18.10.1908

  • Banner 1
  • Banner 2
  • Banner 3
  • Banner 4
  • Banner 5
  • Banner 6

Osadníci Phoenixu

 

Zápisky Rose´Ann

 

 1. den (intro) - sobota podvečer

Z Evropy nás přijelo opravdu mnoho. Myslím, že ani kdybychom na to měli celý den, všechny ty lidi bychom nedokázali spočítat. V několika vlnách se u východních přístavů vylodilo nespočet obchodních škunerů, šalup a korábů, se zástupci snad všech národů Starého kontinentu. Mnozí prchali před válkou, jiní doufali, že jim Nový Svět přinese příležitost, většině však stačila víra v naději lepšího života, než který vedli doposud.

Po vylodění jsme se téměř deset dnů zdrželi v nově budovaných městech nazývaných po obdobách evropských velkoměst. Teprve až po získání všech dekretů jsme se vydali dále na západ, místa našeho nového života, v doprovodu mnohých jiných. Na dlouhých nepohodlných vozech jsme strávili několik těžkých měsíců, ale nyní vím, že jsme byli skutečně prvními „pionýry,“ jež dorazili tak daleko na západ nové země nazývané Amerika. Téměř po celou dobu jsme sváděli boje s indiány, kteří na svých územích neradi viděli stále hojnější počty "bledých tváří," jak nás nazývali, ale také s jinými rodinami a někdy i tlupami loupeživých banditů, jež si nárokovaly odměnu za průjezdy osadami, vesnicemi či celými územími.

Čtvrtý měsíc cesty jsme konečně dorazili do míst, kde nám dekrety pořízené ještě na východním pobřeží, umožňovaly zabrat půdu a vystavět budovy, farmy a založit tak základ nové osadě a snad i městu. V závodě rodin pod dohledem zástupce guvernéra nově vzniklého státu Arizona, sídlícího ve městě Flagstaff, jsme jeli téměř půl dne, než jsme nalezli místo nám zaslíbené. Pamatuji si na ten den, kdy bratr společně s ostatními otci osmi rodin vytyčili barevnými kolíky parcely svých budoucích území a stanovili tak základ naší osady.

Od toho dne jsme pracovali od úsvitu do soumraku, a někdy i dlouho po něm. Náš cíl byl jediný, a každým dnem byl blíže - vybudovat soběstačnou osadu, nový ostrov civilizace v jinak pustém a liduprázdném kraji.

První měsíce byly nejtěžší, ale stály za tu námahu. Podařilo se nám vystavět krásnou osadu s hlavní třídou a několika obchody. S postupujícím časem jsme zjišťovali, jak daleko od nás jsou další podobné osady či města a postupně jsme s nimi začali obchodovat. Vše vypadalo tak krásně, jako by se nám doopravdy splnil náš vysněný sen.

 

1. den - sobota večer (pokračování)

Nepamatuji se, že bych někdy dříve pociťovala takovou beznaděj. Vše, co jsme s takovým úsilím budovali, bylo ztraceno během jediného večera. Nebyl nikdo, kdo by nás varoval, nikdo, kdo by nás ochránil. Ten podvečer byla obloha zbarvená do ruda, jako po většinu těchto dnů, avšak až nyní vím, že tyto mraky zvěstovaly i něco jiného než jen brzkou změnu počasí.

Když několik jezdců přijíždělo od jihu, domnívali jsme se, že je to kavalerie nově budované východní armády. Někteří snad doufali v dobrý obchod, až se vojáci na chvíli zastaví v naší osadě. Jezdců však neustále přibývalo a postupně všem byl na očích patrný strach. Byli ještě daleko, a nejen já jsem již věděla, že nepřijíždějí v dobrém.

Když se jejich koně rozeběhli naplno, už nebyl nikdo, kdo by pochyboval o tom, co mají v úmyslu. Můj bratr s ostatními otci rodin, ozbrojeni pouze několika puškami, nás všechny, společně s několika hospodářskými zvířaty, zahnali do tajného úkrytu. Byl vybudován jako první, dříve, než stanula na prvním domě střecha, jako ochrana proti nájezdům indiánů. Nikoho tehdy nenapadlo, že bude použit při útoku jiných "bledých tváří."

Schováni pod zemí, k nám přicházely výkřiky, výsměchy a zvuky, při nichž mnohým stékaly po tvářích slzy. Každému bylo jasné, že odvádějí naše koně i dobytek, a že naše krásná osada pohlcují plameny.

Zůstali jsme v úkrytu téměř celý následující den. Teprve k večeru se několik otců vydalo ven, aby zjistilo, zda banda rozdivočelých španělsky pokřikujících mexikánců je opravdu pryč.

Když jsme mohli vylézt i my, rozbrečeli jsme se úplně všichni. Naše mnoha měsíční práce tu ležela před námi v ohořelých troskách. To, co jsme s takovým úsilím budovali, teď bylo během jediného dne proměněno v popel a prach.

„Ale to nevadí!“ vybízeli nás ti nejstarší. A měli pravdu. Přežili jsme to a to bylo nejdůležitější. A navíc, to největší bohatství, pozemkový dekret, jímž nám guvernér státu Arizona daroval tuto půdu, nám zůstal nepoškozen. Když jsme dokázali všechny ty budovy postavit jednou, dokážeme to jistojistě i podruhé a daleko lépe.

Ten večer nikdo nespal. Mnozí drželi hlídky v obavě, že se bandité vrátí, jiní přemýšleli jak dál. Všichni jsme ale věděli jedno. Ráno, i to následné a nespočet dalších, nás čeká mnoho práce. Tak jako se bájný pták zrodil z popela, i my vystavíme nové město, které se bude pro připomenutí těchto chvil nazývat Fénix.

 

2. den - neděle ráno

Na dnešní ráno jsem se netěšila. A snad ani nikdo jiný nevnímal modrou oblohu a rudé slunce nad obzorem. Naše pohledy byly upřeny na spoušť, kterou za sebou zanechali mexičtí bandité. Vše vypadalo ještě hrozivěji, než v milosrdném pološeru předešlého večera. Většina trosek dříve tak velkých domů stále doutnala, některé teprve dohořívaly. A my byli unavení, skleslí, špinaví a žízniví. Bylo potřeba vody, opravdu hodně vody, a to nejen pro nás. Bylo zapotřebí napojit těch několik koní a dobytka, co nám zůstalo, ale především musíme uhasit všechny zbývající plameny. Plně jsme si uvědomovali, že černý dým stoupající do oblak je vidět široko daleko a jestli jsme si opravdu něco nepřáli, tak podnítit zvědavost indiánů.

Navíc, naše tři pracně hloubené studny, byly zasypány kamením, sutí a všudypřítomným popelem. Jejich vyčištění potrvá několik dní, a tolik času rozhodně nemáme. A nejbližší přírodní zdroj vody je tak daleko.

Musíme začít v troskách budov hledat cokoliv, do čeho bychom mohli nashromáždit větší množství vody i něco, čím bychom ji nabírali a přenášeli. Každý, dokonce i ti nejmenší si uvědomují, že bez vody v těchto opravdu horkých dnech nevydržíme dlouho, natož, abychom těžce pracovali. Jakmile se slunce přiblíží ke svému vrcholu, pracovat ani nebude možné. Budeme muset být schováni ve stínech těch několika rozbořených budov, které neshořely na uhel, a čekat téměř půl dne, než sluneční paprsky ztratí svou největší sílu.

Ale do té doby se nám snad podaří přinést potřebné množství vody a odpolední siesta nám zase poskytne čas znovu obnovit domovní návěstní štíty, jež vysely na každé hlavní budově, a označovaly jména rodin i řemesla, která členové rodiny ovládají. Jediní otcové si ani během poledne neodpočinou, neboť musí vytyčit nové místo pro založení základů rodinných domů. Na ohořelých troskách je znovu vystavět není možné.

Na večer chtějí otcové mezi jednotlivými členy rodin zvolit několik prvních zástupců zákona, z nichž pak postupem času bude ustanovován šerif, aby ve Fénixu měly první hlas právo a spravedlnost.

 

3. den - pondělí ráno

Uběhlo několik týdnů a v nově budované osadě se podařilo znovu vystavět na dvě desítky domů, kam se konečně mohli členové početných rodin uložit k pohodlnému spánku. Nově byly obnoveny i nejdůležitější obchody a zároveň byly na okraji městečka vystavěny vysoké strážní věže, aby zavčasu varovaly před příchodem nevítaných hostů.

A právě z jedné z věží začal dnes časně z rána bít zvon na poplach.

Nejprve jsme se obávali návratu mexických banditů a rozeběhli se do našeho hlavního úkrytu. Poplach však varoval před něčím zcela jiným. Na jednu stranu jsem doposud nic tak úchvatného neviděla, na druhou mi při tom pohledu běhal mráz po zádech.

Už z dálky bylo slyšet hromové dunění kopyt nespočtu tmavě hnědých tvorů, jednou tak velkých, jako náš největší býk. Zem se chvěla, když se naší osadou prohnalo jejich obrovské stádo. Ti první se již dávno ztráceli za horizontem, a přesto přibíhali stále další a další. Na ten úchvatný zážitek nadosmrti nezapomenu.

Bratrovi i ostatním otcům se podařilo ulovit několik opravdu velkých jedinců, ale dočasný dostatek velmi kvalitního masa a kůží, nemohl vynahradit škody, které nám bizoni způsobili. Pod jejich kopyty byla do země zadupána veškerá rodící se úroda, jež měla zajistit potravu na celý rok. Především pak během období zimy, kterou v těchto končinách zažijeme poprvé, a nikdo z nás neví, jakou silou zde udeří a co nám může přinést.

A tak po poradě našich otců bylo rozhodnuto, že nám nezbývá nic jiného, než vyrazit do nejbližší, přesto velmi vzdálené osady. Tamní osadníci, pocházející převážně z Britských ostrovů, ji nazvali Skotsdejl (Scottsdale), možná pro připomenutí jejich původu. Snad se nám podaří za maso, kůže a další věci vyměnit několik pytlů zrní a košů sazenic plodin, bez nichž bychom první zimu nepřečkali.

 

4. den - úterý ráno

Dnes je velmi slavnostní den. I náhodný tulák, pokud by tudy vůbec někdo takový procházel, by nemohl přehlédnout slavnostní výzdobu naší osady. V ulicích vlají fábory a prapory v barvách mladého a hrdého státu Arizony. Právě dnes k nám přijede samotný Guvernér Arizony, aby s ohledem na počet vystavěných budov, rozlohu našeho městečka i velikost farem, udělil Fénixu (Phoenixu) status královského města.

Ještě před několika měsíci bychom v tento den ani nedoufali a nyní mají všichni v hlavě daleko větší cíl.

Úřad Guvernéra vyhlásil minulý měsíc veřejnou soutěž na vybudování železnice napříč celou Arizonou. A nyní se bude důkladně zkoumat, kterým městem nakonec bude trať vedena. Vybrané město musí do požadované doby, než pokladači kolejí spočinou na hranicích s Novým Mexikem, vystavět opravdové železniční nádraží se všemi budovami s tím spojenými, včetně dlouhého nástupiště, nádrží na vodu, skladů pro uhlí, ale i depa pro opravu poškozených vagonů či lokomotiv. Pokud tento časově velmi náročný úkol některé ze čtyř vybraných měst splní, bude skrze něj vedena železnice, nejmodernější doprava tohoto věku, propojující celý východ až k samotnému pobřeží. A zaslechla jsem bratra, jak říkal, že by snad měla časem dospět železnice i na západní pobřeží Ameriky.

Největším favoritem ze všech arizonských měst je současné sídlo Guvernéra, město Flakstaf (Flagstaff). Do veřejné soutěže se však přihlásily i další města; Preskot (Prescott) a Tubasity (Tuba City). A domnívám se, že ani my bychom neměli zůstat stranou a podat přihlášku do veřejné soutěže.

Já a mnoho dalších se však dnes nejvíce těšíme na večer, neboť součástí dnešních velkolepých slavností bude i vystoupení několika velmi šikovných členů našich rodin. Právě oni, pod dohledem najatých pistolníků ze Silvrsity (Silver City) ve státě Nové Mexiko, několik týdnů tvrdě trénovali střelbu, svazování zajatců, stopování a mnohé další dovednosti, jimiž nás pobaví, ale které nám především pomohou bránit naše město.

A v neposlední řadě dnešního slavnostního dne má být za účasti Guvernéra zvolena první tříčlenná rada města ve složení – šerif, soudce a starosta. Téměř všichni již čtyři dny nemluví o ničem jiném, jakoby to měla být ta nejdůležitější část dnešního dne a možná i jedna z nejdůležitějších událostí v historii města Fénixu (Phoenixu).

 

5. den - středa ráno

Celých deset dní počasí nevěstilo nic dobrého. Téměř každý den pršelo a vítr neustále sílil. Byly okamžiky, kdy už jsme si mysleli, že se vyčasí, ale opak byl pravdou a vše se ještě zhoršilo. Věděli jsme, že přichází opravdu velká bouře a snažili jsme se na ni připravit, ale co se k nám doopravdy blížilo, o tom neměl nikdo ani to nejmenší tušení. Ještě ze Sterého kontinentu si pamatuji mnoho opravdu velkých bouří a vichřic, které lámaly větve statných stromů, i blesky, jež jediným šlehnutím zapalovaly stavení. Ale to všechno, co jsem doposud viděla, nebylo nic v porovnání s tím, co se včerejšího dne přehnalo naším městem.

Slýchávali jsme o tom z vyprávění lidí, kteří v těchto oblastech žijí delší dobu než my. Od tuláků, ale i od starých potulných indiánů, jež často přebývají mnoho dní v lokálech a nestále se nalévají pálenkou. To, o čem vyprávěli a čím se nám snažili nahnat hrůzu, nazývali svým zvláštním jazykem jako "tornádo." V nesrozumitelných větách a s pohledem zahleděným kamsi daleko vyprávěli o nepředstavitelných silách nebe, které vytrhávají domy ze země a umožňují lidem i dobytku létat. Hovořili o silách, jež za sebou zanechají jen spoušť a zničenou zem.

Všichni jsme je měli za ztřeštěné pomatence ošálené "ohnivou vodou," vyprávějící pohádky svých předků. Ale teprve dnešního dne jsme poznali, jak pravdivá byla jejich slova a varování.

Už v dáli jsme spatřili něco, čemu nikdo nechtěl uvěřit. Obloha se spojila se zemí podivnou spirálou, která trhala stromy a snad i kamení a posílala je vstříc obloze. Po dlouhé době jsme opět zaslechli varovné zvony a spěšně se uchýlili do našeho úkrytu. Otcové s vypětím všech sil drželi vrchní poklop, který se pod silou tornáda chvěl a snad by se i utrhl nebýt spoután půl tuctem lan.

Po celou dobu byl všude okolo slyšet strašný hukot, že jsme neslyšeli vlastních slov, a najednou nastalo téměř naprosté ticho. Když jsme se odvážili po nějaké době vylézt z úkrytu, spatřili jsme na obloze jen několik menších mraků. Nic nenapovídalo tomu, že ještě před několika okamžiky tady zuřila ta největší bouře, jakou kdokoliv z nás zažil. Pohled na naše město nás opět přiměl k slzám. Téměř většina domů byla vážně poškozena. Dva byly zcela zbořeny a jeden, přístřeší na seno, zcela chyběl. Nakonec jsme jeho trosky zahlédli daleko za městem. Koně a dobytek splašeně pobíhali po okolí a jen my věděli, kolik práce nás opět čeká.

 

6. den - čtvrtek ráno

Celé čtyři týdny nám trvalo, než jsme dokázali opravit poničené budovy a opět započíst s nově založenými stavbami železničních budov. Nejvíce byly poničeny dřevěné budovy a přístřešky. Těm kamenným tornádo moc škod nezpůsobilo. Možná právě proto vydala rada města rozhodnutí, že oproti původním plánům a předpokladům, bude většina nádražních budov postavena z kamene. Pouze skladiště na uhlí bude vystavěno prozatím ze dřeva. Všichni jsme věděli, že je to moudré rozhodnutí, ale zároveň podstatně více práce. Změna plánů výstavby nádražních budov bylo posledním rozhodnutím stávající městské rady, jejíž volební období končí právě dnes v poledne. A ještě dnešního večera bude provedena nová volba všech tří členů rady a bude to opravdu napínavé, neboť se přihlásilo přes dvě desítky nových kandidátů. Na počest zvolení nové městské rady a k příležitosti přísahy jejích členů bude za městem založen slavnostní oheň.

(konec - v této části přerušit)

 

6. den - čtvrtek po obědě (pokračování)

Bylo poledne a téměř celá naše rodina seděla okolo dlouhého stolu a po skvělém obědě jsme si chvilku povídali, než se zase každý rozejde za svou prací. Právě jsem své mladší sestře vysvětlovala rozdíly mezi listy místních keřů, když do naší jídelny přiběhla uřícená sousedka. Sotva lapala po dechu a v rozčílení vzlykala. Až po nějaké chvíli jsme pochopili, co se nám vlastně snaží říci. Několik mužů a žen bylo zajato mexickými bandity a odvlečeno na jih, patrně do některé z jejich skalních vesnic. Nejprve jsme tomu nechtěli uvěřit, neboť jsme neslyšeli varovné zvony a hlídky by si jistě všimli blížících se vetřelců. Ale sousedka po chvíli, kdy se alespoň trochu uklidnila, pokračovala a sdělila nám, že nebyli zajati ve městě, ale při sledování zvláštních stop daleko od Phoenixu. A pak vyřkla něco, při čem se nám zastavil dech. Mezi zajatými byl i můj bratr. Mluvila dál, něco o tom, že je mezi zajatými i její syn a několik dalších, ale já už ji neposlouchala. Nevnímala jsem nic z toho, co vycházelo z jejích úst a jen sledovala její staré zarudlé oči a vnímala úzkost, jež mě sevřela.

Nemohla jsem tomu uvěřit a nebyla jsem schopna jediného slova. Chtělo se mi smrkat a cítila jsem teplé kapky ztékající mi po tvářích. A pak promluvil jeden z mladších bratrů. Vlastně ani nevím který, ale ten hlas zazněl tak rázně, že jsem opět začala vnímat své okolí. „Najdeme je!“ Opakoval rozhodně, že jsme všichni rázem stáli a následovali ho do stájí.

Stála jsem na jedné ze strážních věží a sledovala početnou skupinu odvážných, směřujících k jižním horám. Než se mi ztratili z dohledu, opakovala jsem dokola prosby, aby mého bratra i ostatní nalezli živé a bezpečně je dopravili domů.

 

7. den - pátek ráno

Když jsme přijeli na toto místo, byla to krásná zem, ale nebylo zde nic než divoká krajina, kam až oko dohlédlo. A nyní jsem procházela skutečnou civilizací, moderním městem se širokými ulicemi a rozlehlými náměstími a míjela jednu hezčí budovu než druhou. Zastavila jsem se před zcela novou budovou radnice, vystavěné z bílého pískovce, dominující centrálnímu náměstí. A neprocházela jsem se ulicemi jen tak nazdařbůh. Právě tento den byl radou města ustanoven posledním, kdy měly být dokončeny práce na všech důležitých budovách města. Od dnešního dne se všechny stavební práce přesouvají k prostoru nově vznikajícího nádraží. Slyšela jsem, že při večerním veřejném zasedání rady budou uděleny vysoké pokuty všem, kdo nebude mít své domy a ostatní nemovitosti v řádném stavu.

Také jsem si všimla nedostatků na čtyřech staveních, ale zároveň vím, že právě dnes mají do města dorazit obchodníci z východu, i když jsou to spíše pašeráci než cokoliv jiného, ale mnozí právě na ně čekají, aby s jejich zbožím dozdobili svá sídla a obchody. To náš dům i obchod jsou jako ze škatulky. Bratr s ostatními tak již několik dní mohli pracovat na hlavní nádražní budově. Už je zcela hotové nástupiště a čekárna. Ale stále je na nádraží hodně práce. Vypadá to opravdu zvláštně, stavět tolik budov a nemít k nim položené koleje. Pamatuji si je ještě ze Starého kontinentu a bylo by to opravdu úžasné, kdyby byla do Phoenixu železnice zavedena. Byla by to jedna z mála věcí, která by mi připomínala náš starý domov, rodné místo, po kterém se mi občas zasteskne.

 

8. den - sobota ráno

Ještě nikdy před tím jsem nezažila tolik shonu a nervozity. Po deset dnů až do noci zasedala městská rada, a následný den o to více finišovaly práce na dokončení posledních staveb nádražních budov. A pomáhal úplně každý, dokonce i noví přistěhovalci, kteří se usídlili na okraji našeho města. Podle posledních zpráv se bude o zavedení železnice rozhodovat pouze mezi dvěma městy. A to naším Phoenixem a sídelním městem Guvernéra Flagstaffu.

Každý dnes vyměnil pracovní oděv za slavnostní frak či překrásné šaty, až jsem nemohla skoro nikoho rozpoznat. Právě dnešního dne nás opět poctí návštěvou Guvernér Arizony, aby zkontroloval stavby potřebné pro zavedení železnice a sdělil nám, zda právě naše město uspělo. Všichni doufáme, že ano, že tolik práce a úsilí, které jsme vynaložili, nevyjde naprázdno. O to více jsou všichni nervóznější, a snad ze všech nejvíce můj bratr a ostatní otcové. Vše se má rozhodnout ještě dnes dopoledne, neboť právě kolem desáté hodiny má dorazit Guvernér doprovázený arizonskou kavalerií. A hned po svém příjezdu předá městské radě dekret pro výstavbu kolejiště a napojení se na východní trať nebo k našemu zármutku sdělí, že tím šťastnějším městem byl Flagstaff.